Pauzy mezi studiovými alby britských THE CULT dosahují dnes již neúnosné délky šesti let.  Ať už jsou tyto zdlouhavé prodlevy způsobeny neschopností vzájemné komunikace mezi několikrát rozkmotřeným vůdčím duem (Ian Astbury – zpěv, Billy Duffy – kytara) nebo boční zaneprázdněností obou pánů, musím uznat, že skvostné logo kapely bylo zatím vždy zárukou kvalitní muziky a to i v časech, kdy hudební svět nebyl zcela nakloněn jejich bouřlivým rock ´n´ rollovým srdcím. V říjnu letošního roku vychází znovuobnoveným THE CULT již osmé studiové album nazvané „Born Into This“ (2007), které všem nedočkavým fans připomene, že legenda řídící se heslem „my proti světu“ stále žije. Předběžně tedy přijměte tento rozbor jejich starších děl, která ve své době patřila k hudebním pomníkům oslavujícím léta volné lásky a stylově poletovala mezi škatulkami hard rock, gothic rock či  indie rock s naprostou přirozeností.

„Dreamtime“ (1984)

Mnohými přehlížený debut, na kterém mladičká formace předvedla poměrně průkopnický vzorek tehdejšího post-punku, lehce šmrncnutého gotikou, jenž stylově obohatila o texty plné témat z indiánské mytologie. V roce 1984 ještě nebyly v módě kapely, které se nedají jednoznačně někam zařadit, takže i THE CULT prožívají své rané období opomíjeni a bez valného zájmu médií. Paradoxem zůstává, že prvními, kdo si THE CULT oblíbil byli zejména fanoušci heavy metalu, ačkoliv se kapela v tom roce snažila v Británii procpat do všemožných alternativních hitparád. Album obsahuje dvě písně s nemalými hitovými ambicemi – „Go West“ a „Spiritwalker“, které se staly předobrazem budoucí tvorby. Upoutá i dlouhá psychedelická mantra „Resurrection Joe“ stojící na Duffyho nezaměnitelném kytarovém rukopisu a dobových zvucích, stejně jako na hypnotickém zpěvu náčelníka Iana Astburyho. Album je typickou ukázkou skutečnosti, jak tehdy mnoho novovlných kapel toužilo po osvobození od přízemnosti stejně jako po návratu k ideálům druhé půlky let šedesátých. (8/10)

„Love“ (1985)

Kolekce s neobvyklou dávkou vnitřního charisma, která je plná znamenitých rockových písní rozvíjejících šamanská témata z debutu. Více kytar a vlivů LED ZEPPELIN, naopak méně psychedelie a fragmentů nezávislé scény. Jedno z nejlepších rockových alb nejen své doby, ale zároveň i základní stavební kámen hard ´n´ gothic rocku osmdesátých let, ze kterého později čerpali inspiraci mnozí mladší následovníci (jmenovitě třeba PARADISE LOST v roce 1995). Noční skladby plné plamene a divokých vášní ukazují kapelu v životní formě. Z nejznámějších položek zmíním „She Sells Sanctuary“, „Rain“ a „Revolution“, i když celé album je přeplněno skvosty. Přes poměrně velkou úspěšnost na Britských ostrovech a částečně i v zámoří se u THE CULT objevují první personální problémy. Turné s THE MISSION se mění v jednu velkou alkoholovou párty a bubeník Nigel Preston není schopen jej celé dokončit. A ještě ke všemu, když se divoce rozjetá kapela, posílená vlastním úspěchem v dobových rozhovorech podivovala nad skutečností, že ještě není tou největší na této planetě, byl rázem průšvih na světě. No nic, arogantní mazlíčci jeli dál. (10/10)

„Electric“ (1987)

Plnohodnotný vstup na americkou rockovou scénu. Album je oproti předchozím tvrdší, syrovější, držící se blíže klasicky rockovému vzorci vycházejícího z bluesových kořenů. Vždyť se také za asistence Ricka Rubina nahrávalo v new yorských studiích Electric Ladyland. Zřejmá inspirace AC/DC a LED ZEPPELIN kapele umožnila otevření se větší posluchačské obci. Na desce se také poprvé uvedl nový bubeník Les Warner. Z mého pohledu jde však o mírný krok zpět, i když písně jako „Lil´ Devil“, „Wildflower“ a „Love Removal Machine“ nebo vcelku povedená koverze klasiky „Born To Be Wild“ fungovaly skvěle. (8/10)

„Sonic Temple“ (1989)

Komerčně nejúspěšnější dílo THE CULT nahrávané ve Vancouveru (Warehouse Studios) pod taktovkou dvorního producenta velkých zaoceánských kapel Boba Rocka. Definitivní příklon k americké formě hard rocku a přestup ze středně velkých sálů na stadióny. Skladby opatřené prvotřídním zvukem, načechranou produkcí a refrény konkurujícími zaoceánským kapelám typu BON JOVI a AEROSMITH. K THE CULT se ve studiu připojuje anglický bubeník Matt Sorrum, který vydrží dvě sezóny na úmorně dlouhých turné, ale později přechází ke slavnějším GUNS ´N´ ROSES. Holt prachy v tomto případě až nakonec. Album odpálí vynikající singl „Fire Woman“, který je následován neméně zdařilými songy jako „Sun King“ či „American Horse“. Povedená balada „Edie (Ciao Baby)“ je věnována jedné z četných Warholových můz – modelce a ikoně šedesátých let Eddie Sendwick, která se později stala objetí heroinové závislosti. Po sedmi letech z kapely odchází původní baskytarista Jamie Stewart. (9/10)

„Ceremony“  (1991)

Oproti předchůdci naznačuje toto poctivé rockové album, jinak produkované poměrně neznámým Richie Zitem, větší příklon k přírodnějšímu a hrubšímu výrazu. Po hledání stálé rytmiky (chvíli u THE CULT bubnoval i James Kottak), kterou se nakonec stala dvojice Charlie Drayton / Mickey Currie, se šlo do studia s mnoha ideály a touhou zachytit původní podstatu kapely. Album je názornou ukázkou hardrockového feelingu vzhlížejícího do sedmdesátých let a jedinečného vokálního projevu Iana Astburyho. THE CULT nejdříve úspěšně čelí žalobě za užití detailní fotografie obličeje mladého indiánského chlapce na svůj nový obal, aby se později vydali na dlouhé koncertní štace v předprogramech MOTLEY CRUE, AEROSMITH a METALLICY. Indiánská tématika v textech se znovu dostává do popředí a tak je za pilotní singl vybrána jedna z nejlepších skladeb kapely – „Wild Hearted Son“. V roce 1993 vychází povedená výběrovka „Pure Cult“ obsahující kromě nejznámějších songů i jednu novou a velmi dobrou píseň – „The Witch“, která představuje kapelu v do té doby neslyšené moderní fazóně. Alternativní rock a jeho rozkvět v první půli devadesátých let tedy ovlivnil i THE CULT, což se naplno projevilo na albu následujícím. (8/10)

„The Cult“  (1994)

Myslím, že právě toto bezejmenné album, přestože jej osobně hodnotím jako jedno z těch méně zdařilých v rámci diskografie THE CULT, muselo v této době a v této podobě vyjít. Kapela tímto kontroverzním materiálem totiž výrazně popíchla všechny škarohlídy obviňující ji z klasicky rockové pohodlnosti. Dala průchod vlastní fantazii a předložila vlastní velmi moderní verzi hudby, kterou je možné brát jako hozenou rukavici k rockové alternativě té doby. Indierockový nádech, neotesaný zvuk, účast ex-rytmiky od THE MISSION (Craig Adams / Scott Garrett), vlivy posledních alb U2 („Achtung Baby“, „Zooropa“) ale i hvězdných SMASHING PUMPKINS, grunge i blues rocku, ale také několik hitovek v čele s „Coming Down (Drug Tongue)“, „Real Grrrl“ a „Black Sun“. Bohužel album komerčně propadá a poté co se od materiálu Billy Duffy distancuje, následuje rozkmotření hlavních tahounů na dlouhých sedm let. Ian Astbury tak věnuje veškeré své síly do nové kapely THE HOLY BARBARIANS, které o dva roky později vychází debut „Cream“ a navíc na sklonku roku 1999 realizuje své jediné sólové album „Spirit / Light / Speed“, lehce ovlivněné elektronikou a ambientem. (8/10)

„Beyond Good And Evil“ (2001)

Velký návrat na scénu i když ne zas až tak komerčně úspěšný jako spíš kvalitní. Zvukově nadčasové, nejtvrdší a nejmetalovější album dosavadní historie THE CULT má v sobě i po uplynulých šesti letech od realizace obrovskou sílu. Moderní hutný sound, který vás udeří silou kovového bucharu a velké množství silných skladeb, to byli zreformovaní THE CULT na počátku nového milénia. Ze skladeb není lehké vybrat želízka v ohni, protože kolekce působí silně jako celek. Mými osobními favority jsou však „American Gothic“, „Rise“, „Breathe“ a balada „Nico“. Sestava, kde vůdčí dvojici Astbury / Duffy doplnil baskytarista Billy Morrison a starý známý Matt Sorrum za bicí soupravou, však vydržela jen pouhé dvě sezóny, aby byl koncem roku 2002 už podruhé v historii ohlášen rozpad. Ian Astbury se sice v posledních letech (2003-2005) stal frontmanem koncertně znovuobnovených THE DOORS, ale dnes je vše naštěstí jinak a tak naše známá dvojka už znovu pracuje spolu. Výsledek jejich momentálního snažení budeme moci již brzy zhodnotit, protože nová deska „Born Into This (2007) vychází právě v těchto dnech. (9/10)